Organizační struktura zajištění provozu sítě Internet Strukturu ve smyslu organizačního zajištění provozu sítě a orgánů plní několik klíčových organizací, které mají právě tuto činnost v kompetenci. Tyto organizace jsou téměř všechny dobrovolné. Síť Internet jako celek nepatří nikomu. První takovou organizací je ISOC (Internet Society). ISOC je dobrovolná organizace, jejímž hlavním cílem je podpora výměny informací pomocí technologie Internet, a která má v kompetenci rozhodování o tom, kde Internet bude a kde nebude zaveden. Dalším orgánem je IAB (Internet Architecture Board), která pracuje jako seskupení dobrovolníků a má za úkol řízení technické správy sítě Internet a stanovení standardů, týkajících se komunikace v síti. Členové této organizace jsou jmenováni právě ISOC. Struktura sítě Internet Internet je prakticky síť, vytvořená pospojováním lokálních sítí. V síti Internet se můžeme setkat s nejrůznějšími druhy sítí, které osahují i nejrůznější typy počítačů. Jelikož tedy není, a ani nemůže být, zajištěno, aby všechny LAN byly totožné a kompatibilní s připojením k Internetu (ke svému nejbližšímu poskytovateli), je třeba kompatibilitu tohoto připojení nějak zajistit. K tomu slouží ROUTERY (směrovače). Router se nachází vždy někde na lokální síti a zprostředkovává připojení k Internetu. Router od sebe odděluje lokální síť a Internet a chrání obě dvě části mezi sebou před negativními jevy buď uvnitř lokální sítě či Internetu. Lokální síť je tedy chráněna před silným síťovým provozem, který je nasměrován do jiné oblasti a naopak Internet je chráněn před výpadky lokální sítě. Zároveň je směrovač zařízením, které rozhoduje o tom, jakou další cestou (dále po Internetu) budou došlá data (pakety) odeslána. Směrovač dané lokální sítě tedy nemá přímé spojení se všemi ostatními směrovači, zjistí si tedy adresu kam jsou data zasílána, vybere nejvýhodnější cestu (další směrovač) a tou je odešle dál. Tímto způsobem se data dostanou (podle uvedené adresy) až do určené lokální sítě k danému lokálnímu počítači.
K tomu, aby byla vůbec možná komunikace mezi vzdálenými počítači v síti (a to platí pro jakoukoli síť, nejen pro Internet), je třeba dodržovat určitá pravidla, která by jasně definovala funkci sítě a jakým způsobem bude probíhat zasílání a příjem zpráv. K tomu slouží tzv. protokoly sítě. Protokoly jsou pravidla, podle kterých počítače na Internetu komunikují. Tyto protokoly mají za úkol vše co se týká doručení zprávy z místa na místo. Síť Internet používá protokolů několik. Každá zpráva, zasílaná prostřednictvím Internetu prochází nejméně třemi úrovněmi protokolů. Tyto protokoly jsou tedy jeden v druhém (jako ve vrstvách). Jsou to: * síťový protokol * transportní protokol * aplikační protokol
Jako síťový protokol používá Internet tzv. Internet Protokol (IP). Tento síťový protokol řídí a dohlíží na zasílání zpráv z lokální na cílovou stanici. IP se stará např. o identifikaci příjemce a odesílatele (adresy) nebo o to jestli směrovače vědí, co mají udělat s došlými daty. IP protokol je možné přirovnat k obálce s adresou odesilatele a příjemce, do které se vkládají data určená k odeslání. IP protokol pracuje s malými částmi zpráv - pakety (především z praktických důvodů, týkajících se efektivního využití sítě). Protože jsou tyto pakety velmi malé (vzhledem k celkovému objemu zasílaných dat), obsahují obvykle 1 - 1500 znaků, je nutné celkovou zprávu rozdělit do takto velkých segmentů a ty zasílat zvlášť.
Rozdělováním zpráv na pakety však nastávají problémy na přijímací straně, kde je nutné tyto segmenty správně poskládat. O to se stará protokol TCP. Ten je transportním protokolem a obecně zajišťuje celistvost zprávy na přijímací straně.
Na straně odesílatele má TCP za úkol:
Na straně příjemce má TCP za úkol:
Další přenosový protokol, který některé aplikace používají místo protokolu TCP. Důvodem je fakt, že nastavení spojení a přenos pomocí TCP na jedné straně zajišťuje velkou pravděpodobnost, že vyslaná data ve správné podobě k adresátovi dojdou, na druhé straně však dochází k určitému zpoždění. Toto zpoždění nemusí být pro určité aplikace žádoucí a proto používají UDP. UDP používá svou vlastní obálku UDP, která je vložena do IP místo obálky TCP. UDP je mnohem jednodušší než TCP a určité funkce z TCP vypouští. Nezajišťuje například žádosti na zpětné vyslání poškozeného paketu a nestará se ani o sled paketů. V zásadě se UDP používá v takových aplikacích, které posílají jen krátké zprávy (které se svým rozsahem vejdou do jednoho paketu) a jsou schopné odeslat v případě ztráty zprávy paket znovu. O znovuvyslání poškozeného nebo nedošlého paketu se tedy stará samotná aplikace.
Aplikační protokol má za úkol převést po síti přenesenou zprávu do podoby, srozumitelné uživateli. Ten se tedy stará o formátování odeslaných dotazů a přijímaných odpovědí od dotazované vzdálené stanice. V zásadě lze říci, že každý druh aplikace na Internetu používá vlastní aplikační protokol. Rozdílné aplikační protokoly mají tedy např. telnet, mail, atp. apod.
Specifikace RFC protokolu TCP/IP Standardy platné pro protokol TCP/IP jsou postupně zveřejňovány v sadě dokumentů nazývaných RFC (Requests for Comments). Specifikace RFC tvoří stále doplňovaný soubor zpráv, návrhů protokolů a standardů, který popisuje vnitřní strukturu a funkci protokolu TCP/IP a sítě Internet. Ačkoli jsou standardy protokolu TCP/IP vždy publikovány v podobě specifikací RFC, nejsou definice standardů obsaženy ve všech těchto specifikacích. Specifikace RFC jsou dílem jednotlivců, kteří na základě vlastního uvážení vytvářejí koncepty nových protokolů a specifikací a dávají je k dispozici sdružení IETF (Internet Engineering Task Force) a dalším pracovním skupinám. Odeslaný koncept nejprve okomentuje technik, skupina odborníků nebo redaktor specifikací RFC a potom je konceptu přiřazen status. Pokud je koncept v této úvodní fázi schválen, je na určitou dobu zpřístupněn v síti Internet širší veřejnosti, která se k němu může dále vyjadřovat. Zároveň je mu přiřazeno číslo specifikace RFC. Toto číslo se již nemění. Pokud dojde ke změnám navrhovaného standardu, je upravený nebo aktualizovaný koncept distribuován pod novým číslem specifikace RFC (vždy vyšším, než bylo číslo původního konceptu). Podle čísla specifikace RFC lze tedy snadno určit, která ze specifikací je aktuálnější.
za standard SNMP je odpovědné sdružení IETF (Internet Engineering Task Force) výhoda: správa Internetové sítě jediným nástrojem nevýhody: spotřeba systémových prostředků rozdílná podpora standardů výrobci práce týmu správců vyšší koncová cena
Unicenter IMB Tivoli NetView MMC (Microsoft Management Console) Činnosti správy sítě Mapování a dokumentace topologie sítě Monitorování činnosti sítě Kontrola procesů v síti a jejich zdokonalování Sledování přesného stavu zařízení sítě Administrace a podpora uživatele Analýza a modelování požadavků pro síť Nákup nového zařízení a jeho uvedení do provozu Instalace a testování nového zařízení Řešení problémů v síti Rozhodování o strategii výstavby sítě podle stanoveného rozpočtu a plánu
V ideálním případě by měla zcela zaniknout jakákoli specifika jednotlivých sítí, aby se uživatel mohl domnívat, že pracuje v jedné jediné, všezahrnující síti. Vzájemným propojením dvou či více sítí stejného či různého typu vzniká větší celek, pro který má angličtina velmi výstižné označení: internetwork, nebo jen internet (zatímco Internet - s velkým I - je jméno celosvětové počítačové sítě resp. konglomerátu sítí, který vznikl v USA ze zárodečné sítě ARPANET). Problematika vzájemného propojování sítí a jejich součinnosti (v angličtině: internetworking) je sama o sobě značně rozsáhlá, rychle se vyvíjí, a je dnes velmi populární. V současné době existuje řada různých koncepcí toho, jak počítačové sítě navzájem propojovat. Pro jejich pochopení je ale klíčovým momentem poznání toho, že vzájemné propojení je možné realizovat na různých úrovních vrstvového síťového modelu - od fyzické až po aplikační vrstvu. Základní myšlenka vzájemného propojení je naprosto triviální - dvě nebo více sítí se propojí prostřednictvím k tomu určených zařízení, obecně označovaných jako relay, v terminologii ISO též: Intermediary System resp. IS, případně: Internetworking Unit resp. IWU.